Takové poznávací znamení, to je kolikrát devíza nad jiné. Pokud totiž kapela sama o sobě není svým poznávacím znamením (jakože podobných v našineckých vodách moc nenajdeme), může pro ni znamenat velmi mnoho. Pro začátek třeba to, že si řeknete, jasně, to jsou oni, ti, co jejich zpěvák zpívá skoro jako ten a ten. Čímž je přímý kontakt s posluchačem zlehka navázán a právě v tomto okamžiku se můžou hudebníci ukázat v celé své kráse bez obav, že jim nebude věnováno dostatek pozornosti. Samozřejmě, žádný zcela zásadní význam tahle poučka o tom jak je důležité míti poznávací znamení nemá, nicméně bylo by asi liché se domnívat, že čas od času nepřijde docela vhod.

Poznávací znamení slovenských VINDEX se jmenuje Luděk Struhař a jeho vokál vybarvený po bručounském vzoru Chrise Boltendahla (GRAVE DIGGER) byl právě tím, co okamžitě nakoplo mé povědomí o téhle kapele. Ano, tyhle hochy už jsem kdysi slyšel (jednalo se o debut „Power Forge“ (2005)), a jsou to ti, co jim to, alespoň v mých uších, neznělo úplně nejhůř. Nyní tedy (a poměrně záhy, řekl bych) přicházejí pod křídly spíše nemetalového vydavatelství Street Production s druhým dlouhohrajícím zápisem, jenž na první pohled nevynáší z vindexovské dílny nic nového. Stále se s ním brouzdáme po power – heavy metalovém království, stále s ním pokukujeme za jeho nejbližší pomyslné hranice a stále se nemůžeme rozhodnout, zda jde v každičkém okamžiku téhle procházky o opravdu účelně vynaložený čas či ne.

Stačí ovšem maličkost – nalézt si stejně tak jako VINDEX čas se pozastavit, sednout si na chvíli do trávy, zaklonit hlavu a s pohledem do nebes jednoduše rozjímat – a situace se poněkud pozmění. Desítka skladeb „No Middle Ground“ se totiž (skromně, ale o to razantněji) v takovém světle vybarví ve slušnou metalovou poživatinu, jíž sice nepřísluší tvářit se v jakémkoliv směru hrdinsky či novátorsky, ovšem o to více jí uvěříte její poměrně vysokou pozici na jídelníčku každodenních „hotovek“. Melodicky a instrumentálním pojetím hodně barevnou, náladově nepřebernou a navíc nezvykle vstřícnou a pohotovou vám střelhbitě sdělit, proč že se vám vlastně zamlouvá. Jestli kvůli epičtějším, uvolněnějším kouskům v duchu titulní „No Middle Ground“ či „The Crossroads“, kvůli naolejovaným a nablýskaným power metalovým jízdám typu „Trigger Your Fantasy“ a „Gloria“ nebo kvůli málem hard rockovým výletům „Fools Don´t Change“ a „Back To Zero“. Anebo nakonec kvůli tomu všemu dohromady, což se mi ostatně zdá být daleko nejpravděpodobnějším, nehledě na to, že nám to tak docela přesně zapadá do onoho obrázku o VINDEX nekreativních a přesto kreativních. Jen si ho zarámovat a důsledně domyslet co s ním.